Po práci jsem si šel sednout v hotelu k večeři a vidím, jak u jednoho dlouhého stolu sedí 4 děti a tři mladé ženy, baští řízky a pořád se koukají na mobil a mluví na děti. Snažím se naposlouchat jakou řečí mluví. Vypadá to na ukrajinštinu smíchanou s ruštinou. Beru odvahu a ptám se jich, jakou řečí hovoří a jedna z nich mi odpovídá: „Jsme z Ukrajiny.“ 🇺🇦

Děti do sebe ládují jídlo a u jedné z dívek vidím slzy v očích. Tak se začínám ptát… Je učitelka němčiny, druhá pracuje jako kosmetička a třetí pracovala ve zdravotnictví. Říkají, že jsou z Kyjeva… že ani nevěděly, že jim začne válka… mluvilo se o hrozbě a co pak Vladimír Vladimirovič plánuje, že velké staré SSSR. Že tušily, že se povídalo, že chce oddělit Ukrajinu od moře a dosadit loutkovou vládu. Ale netušily den D… Říkala, že se probudily v 6 hodin ráno a válka začala… že odjely prvotně někde z Kyjeva do kopců, doslova do hor. Nepochopil jsem přesně kam a pak se snažily překročit hranice. Prý to bylo úmorné, náročné na psychiku a fyzicky vyčerpávající.
Ničí je, že muži zůstali doma a ony jsou tady samotné a vlastně bez mužů, dědečků, otců, manželů, bratrů…
Naopak, co je potěšilo, ta neskutečná pomoc po překročení hranice. Že se o ně všichni postarali, že jim naplánovali logistiku a pomohli jim dostat se do Budapeště.

Zítra by měly letět do Španělska za známými.
Ptal jsem se i na to, jaké jsou doopravdy vztahy mezi ukrajinským obyvatelstvem a rusky mluvícím obyvatelstvem. Říkala, že vůbec ne špatné, naopak, že ony samotné mluví rusky a říkala mi, že matka je ze Sibiře, že přišla ze SSSR na Ukrajinu, kde si vzala jejího tátu Ukrajince, jsou to všichni dnes Ukrajinci a že naopak je to opravdu ruská propaganda.
Neustále měly slzy v očích a ptaly se, kdy tohle skončí…

Také sama říkala, že ví, jak jim svět, Evropa pomáhá a vnímá i pomoc z ČR. Děkovala. Přála by si moc ještě větší pomoc, aby byl konec a opět mír. 🕊
Opakovaně se ptala, kdy to skončí, jestli to vím… bohužel nevím… Popřáli jsme si dobrou noc a hodně štěstí a právě MÍR.
Tohle bylo strašně složité na emoce a mohu vám říci, že nikomu nic takového nepřeji, bezmoc a strach a u těchto žen asi oddech, že jsou s dětmi v bezpečí.

P.S.: Sám jsem byl na Ukrajině čtyřikrát.
Na veletrhu, kde jsem si tenkrát zašel i na reprezentační utkání Ukrajina vs. Itálie a také do muzea, kde byly vystavené tanky, které osvobodily Kyjev. Pak při mé první instalaci tiskárny a u zákazníka v Poltavě, který nás provázel po městě a okolí. Na tato spojení s Ukrajinou mám tedy mnohem příjemnější vzpomínky.
Slušní lidé jsou však na celém světě (ale bohužel i ti druzí).
Vzpomínky a nostalgie na Ukrajinu mě přivedly k mým fotkám z té doby.