Vše má své pokračování a osobně doufám, že tohle Ukrajinské🇺🇦 pokračování bude mít jeden den šťastný konec.
V neděli se mi nechtělo ani vstávat, nakonec jsem šel na snídani sbalil si kufr, šel na recepci a byl jsem nachystaný podívat se po Budapešti a pak jet domů.

Najednou jsem potkal opět své nové přátele z večerní restaurace, dámy a děti z Ukrajiny.
Viděl jsem opět jak ťukají do mobilu a jedna z nich, ta nejmladší, zvedla oči a poprosila mě, jestli ji nepůjčím počítač, že by si potřebovali koupit letenku a potřebují odletět do jiné země.

Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme rovnou na letiště zeptat se na letenky přímo tam.
Na letiště to bylo půl hodiny, tak jsme si povídali. Mluvila o tom, jak museli opravdu z minuty na minutu opustit Kyjev, že doslova do batohu sbalila celý život a opustili svůj domov.

Jak bylo pro ni emotivní, když hned poté volala svému příteli a ten byl neskutečně smutný, protože se nestihl ani rozloučit a nemohl ji obejmout ani být s ní. Že táta zůstal s dvěma psy v Kyjevě a jak tisíce lidí utíkají pryč z Ukrajiny, nemají peníze, nemají nic. Říkala, že oni mají to štěstí, že ještě nějaké peníze mají, jak dlouho ale netuší… Pomáhají jim také přátelé, cítí podporu z Česka, Polska, EU, Anglie, různých organizací, dobrovolníků a dalších států a lidí, které jim výrazně pomáhají. Říkala, že si toho velice váží a bez této pomoci by to nešlo. Také říkala, že by si ještě před pár dny nedokázala představit, co ji čeká, že bude bojovat o svůj život, že bude cestovat po Evropě a hledat svůj dočasný nový domov… a neustále opakovala, kdy to skončí a že věří, že za týden se vrátí domů.

Že má strach o tátu, přátele, rodinu, co tam zůstala.

Na letišti jsme zjistili, že lety jsou všechny plné, bylo tam spoustu ukrajinských žen s dětmi. Šli jsme si stoupnout do další fronty a ptát se na možnost cesty vlakem. Mezitím jsem zavolal kamarádce Katce do Česka, která pracuje pro ČD a ta mi zjistila, jak je složité koupit lístek z 4 přestupy přes půl Evropy. Říkal jsem jim, jak my v ČR pomáháme Ukrajincům, ženám s dětmi a jak je to konkrétně v Olomouci ze strany kraje, ale i obyčejných lidí. Nabídl jsem jí, že kdyby dopadli špatně, ať se klidně ozvou, že najdeme řešení i třeba právě u nás v ČR nebo v Olomouci.

Byla šťastná a upřímně, už dlouho mi nikdo neřekl, že jsem jejich velký pomocník „hero“. No vůbec jsem se tak necítil, spíš na mě začala doléhat ta atmosféra války.

Naopak jsem cítil za povinnost jim pomoci. Mám co vracet. Samotnému mně v životě pomohlo spoustu lidí a sám jsem zažil druhou válku v Kuvajtě nebo bombardování Bejrútu v Libanonu a nebo o pár let později začátek IS státu, který v Libanoně unesl rodiny s dětmi a byla to mela. A lidi mně vždy pomohli, cizí lidi a nezištně… Navíc mám pár velkých kamarádů, které jsem na cestě životem poznal a ti, když mi pomohli a já jim to chtěl nějak vrátit, vždy mi řekli: „Nemusíš nic vracet, až to bude nutné, pomoz dalším, kteří to budou také potřebovat.“ A toho se držím a děkuji za tyto přátele a lidi.

Na letišti jsme měli spoustu času, tak jsme si opět povídali. Ukázala mi fotku táty, pejsků, kteří zůstali s ním a také své fotky…. Upřímně, tato Ukrajinka byla mladá žena, pěkná, smutná, uplakaná a když jsem se kouknul na její foto ještě z léta, přišlo mi, že nyní zestárla o 10 let během pár dnů… je strašné, co válka dokáže, kromě ničení a umírání lidí.
Říkala mi, že až přijedou na místo určení, že budou asi týden plakat, že teď musí být doopravdy silné, aby to zvládly a děti nic nepoznali. Pořád jsem viděl slzy v očích a opakování její otázky „Kdy to skončí?“… a že za týden se vrátí domů na Ukrajinu.
Nakonec se rozhodli pro časově náročné cestování vlakem… zavezl jsem ji na hotel, objednal se taxík a dvěma auty jsme je zavezli na vlakové nádraží.

V autě seděla babička se psem a 13letý kluk. Povídal mi lámanou angličtinou, jak ho baví baskedbal a že by chtěl jednou hrát v nějakém velkém klubu. Byl jsem rád, že si povídáme.

Tam jsme se rozloučili a já odjel směrem domů. Když jsem odjížděl, tak to na mě celé spadlo. Zavolal jsem Katce a poděkoval za rady a přátelům, abych se z toho mohl vypovídat a tak… je důležité o tom mluvit, aby lidi věděli co se opravdu děje a zůstala v nás solidarita a úcta k lidem jako takovým. A jak jsem minule zmiňoval, dobří lidé jsou po celém světě a je strašně dobře, že tento respekt a úcta funguje a je nutné ukazovat i to, že je tu strana dobra, světla a nejen zla a temna… a tuto pozitivní energii je důležité ochraňovat.
Ukrajinka mi ještě poděkovala přes WA.

Cestou domů jsem potkával auta, která jela na hranice, ale to je další, jiné povídání.
P.S.: Věřím, že tento smutný příběh však nekončí a bude mít HAPPY END.🍀✌️