Když člověk prochází rehabilitací, každý malý pokrok je krokem vpřed – ale zároveň se blíží další výzva, složitější a náročnější. Přesto je důležité využít všechny dostupné možnosti, jak se k uzdravení dostat nejen co nejrychleji, ale i co nejpohodlněji. Vedle pravidelného cvičení hledám i způsoby, jak posílit svou mysl, a proto využívám každou příležitost k setkání s kulturou a inspirativními lidmi.

Když jsem při jedné ze svých procházek míjel kavárnu Art Rubikon, upoutala mě pozvánka ohlašující další besedu z cyklu Hovory pod lampou. Tentokrát byl hostem profesor Jindřich Štreit – legenda české dokumentární fotografie, muž, jehož pohled na svět skrze objektiv zachycuje surovou realitu, ale zároveň ji proměňuje v umění.

Profesor Štreit se celý život věnuje těžkým, syrovým tématům. Drogová závislost, hendikepovaní, nevidomí, vězni, staří lidé, zdravotníci, cizinci, kuřáci, lidé bez domova… Jeho fotografie jsou výpovědí o těch, kteří zůstávají na okraji společnosti, o jejich bolestech, ale i o naději, která se někdy skrývá v nečekaných záblescích světla. Významnou součástí jeho tvorby jsou také sakrální motivy, jež zachycuje s obdivuhodnou pokorou a vnímavostí. Jak sám říká – smrt je součástí života.

Vzhledem k tomu, že mě čeká plánovaná operace srdce, přirozeně mě tato témata oslovují ještě silněji. Každý, kdo prochází vážnou léčbou, v sobě nosí obavy, otázky i naděje. A právě možnost slyšet slova člověka, který viděl život ze všech jeho úhlů – v jeho kráse, drsnosti i křehkosti – se mi zdála nesmírně cenná.

Hovory pod lampou v Art Rubikon

Do Art Rubikonu jsem dorazil s mírným předstihem. Dýchla na mě útulná atmosféra místa, tak jsem si objednal drobné občerstvení a nechal myšlenky plynout. Po chvíli dorazil i pan profesor a večer mohl začít.

Úvodního slova se ujala paní Bronislava Paučková, která představila dva vzácné hosty – profesora Jindřicha Štreita a tentokrát hudebníka Stanislava Hyráka, jehož zpěv doprovázel besedu. Mimo jiné Hyrák tvoří pořady pod názvem „Světlo mého srdce“, a tento nápis nesl i na svém tričku.

A pak promluvil sám profesor.

Jeho hlas byl klidný, hluboký, pronikavý. Při vyprávění dokázal vtáhnout posluchače do svých příběhů tak, že se zdálo, jako bychom stáli vedle něj, když pořizoval své snímky. S obrovským zaujetím hovořil o svých projektech – a já jen žasl nad jeho neuvěřitelnou vitalitou a pracovitostí.

KÓMA – kde končí vědomí, ale život pokračuje

Jedním z jeho posledních projektů je cyklus „KÓMA“. Fotografuje lidi v kómatu a jejich vztah k blízkým i terapeutům. Vztah rodiny k pacientovi v kómatu, vztah terapeutů k pacientovi – to jsou dvě hlavní roviny, které jeho snímky odhalují. Spolupracuje na tomto projektu s Arcada Ostrava, ale zároveň dnes navštívil Fakultní nemocnici v Olomouci, kde se bavil o možnosti fotografování i zde. Sám říká, že o těchto tématech společnost příliš nemluví, a proto se změny dějí pomalu.

Dechovka jako únik od tíživých témat

I když se často věnuje bolestným a těžkým lidským osudům, občas si dovolí od nich na chvíli odstoupit a zachytit radostnější chvíle. Dechová hudba z Pňovic, sousední vesnice mé rodné Střeně, je jeho „oddechovým“ tématem.

Fotografuje místní hudebníky, kteří nejen koncertují, ale často doprovázejí i poslední rozloučení. Profesor Štreit se zmínil, že na pohřby chodí s předstihem, aby mohl zachytit atmosféru míst posledního odpočinku. Právě tato schopnost vidět krásu i v tom, co je pro mnohé smutné či těžké, činí jeho práci tak výjimečnou.

Fotografie knihoven a projekt Mateřství

Další jeho výstavou je expozice v Červeném kostele v Olomouci, kde zachycuje knihovny Olomouckého kraje. „Knihovny v menších obcích často suplují kulturní život a jsou jejich důležitou součástí,“ poznamenal profesor Štreit.

Také se pochlubil svou novou výstavou „Mateřství“ v Uherském Hradišti, kde dokumentuje osudy nedonošených dětí, zachráněných díky skvělému vybavení olomoucké nemocnice. Kromě nemocničního prostředí fotí i rodiny těchto dětí – jejich vztahy, doteky, blízkost. „To, co rodiče vloží do svých dětí, se jim v budoucnu vrátí,“ dodal s úsměvem.

Vzpomínka na vězení a první fotoaparát

Večer se dotkl i temnějších momentů svého života. V době komunismu byl kvůli své tvorbě zatčen a odsouzen na deset měsíců vězení. Po propuštění měl zákaz vystavovat a živil se jako knihovník.

S úsměvem vzpomněl i na své začátky – svůj první fotoaparát si koupil od svého profesora na univerzitě. Ten tehdy fotoaparáty kupoval a prodával – a jeden z nich skončil právě v rukou mladého Jindřicha Štreita.

Odchod dříve, ale zážitek zůstává

Beseda pokračovala dál a dál. Bylo fascinující poslouchat člověka, jehož životní příběh je stejně poutavý jako jeho fotografie. Bohužel jsem se musel rozloučit dříve, než bych si přál. Moje rekonvalescence má jasná pravidla a musím je dodržovat – což znamenalo opustit místnost dříve, než večer dospěl ke svému závěru.

Odcházel jsem ale s hlubokým dojmem. Profesor Jindřich Štreit je nejen neuvěřitelně pracovitý a energický, ale především člověk s velkým srdcem a citem pro lidské osudy. Jeho slova a fotografie mají moc zastavit čas a donutit člověka přemýšlet.

A to je dar, který v dnešní uspěchané době není samozřejmý.

 

Poutavá beseda s profesorem Jindřichem Štreitem