PRÁCI V ŽENSKÉ CYKLISTICE JSEM VŽDY BRAL JAKO POSLÁNÍ

Jak jsem se dostal k cyklistice
Mé první cyklistické krůčky vedly vlastně přes Honzu Hrušku, který se mnou a mou sestrou Jiřkou chodil do stejné základní školy jako já a měl třídu hned vedle mě.  Pamatuji si, jak mi Honza na školním dvoře ukazoval své první cyklistické kolo na galuskách a s klipsnami a takto mě vlastně přilákal do Uničovské cyklistiky.
O rok později jsem přemluvil sestru a ta se zúčastnila legendárního náborového závodu v oblasti Břevence, kde já už startoval v Uničovském dresu a pro ni to byla premiéra, kterou se tak nadchla, že přešla tehdy z házené ke kolu.

Tam jsem potkal legendárního trenéra Šenka, Mojdla, Křivánka a další. Nás mladé trénoval Jarda Šenk a mým velkým trenérským vzorem byl naopak Karel Křivánek a vždy jsem snil o tom být úspěšným trenérem jakým byl on. Navíc jsem vedle sebe měl úžasné závodníky jako Jana Hrušku, Pavla Pelikána, Jiřího a Ivoše Heřmanovi, Martina Melicha, Laďu Martiňáka, Rosťu Hradila, později Tomáše Konečného a další. U žen to pak byla Šárka Ticháčková, Svatava Hrušková a pak má sestra. Ve své věkové kategorii to byl naopak Tomáš Ticháček nebo Jaromír Malíšek (škoda, že Rosťa nebo Jaromír už nejsou mezi námi).
Někteří mí týmoví kolegové to dotáhli v pozdějších letech velice daleko, včetně mé sestry. Já jsem se pak vydal jinou cestou, ale i tak, prošel jsem si jedním z nejlepších mládežnických cyklistických týmů v té době, kterými byla TJ a později TSM Unex Uničov, ostatně jako velikáni české cyklistiky např. Šimůnek st., Kreuziger st., Vašíček, Garstka a později již zmiňovaný Hruška, Konečný a mě tato léta mnoho dala a obohatila mě i dále v mém životě.

 

Ženská cyklistika
Jak jsem již zmínil, k ženské cyklistice jsem se dostal díky mé sestře Jiřině. Ta cyklistiku brala velice vážně a snažila se neošidit žádný trénink, přípravu nebo závod. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Tenkrát se ženská cyklistika moc nenosila, i když tam byly některé průkopnice a zrovna před sestrou právě Šárka Ticháčková. Měla však štěstí na partu kluků a měl ji rád i tréňa Křivánek i ostatní. Od Mojdla tenkrát dostala první kolo Favorit s přehazováním na Shimano Durace pákách a myslím si, že to bylo jedno z prvních kol takto osazených touto novinkou. Ale i tak si pamatuji, jak jsme s tátou a Jiřinou mnohokrát sedli do vlaku a jeli přes celou Českou republiku na ryze ženské závody, protože ty ostatní byly jen v okolí s klukama.
Prvního výraznějšího úspěchu Jiřina dosáhla, když jsme takto jeli vlakem do Ústí nad Labem a ona rovnou z vlaku jela na start časovky jednotlivkyň, kde v juniorské kategorii obsadila třetí místo a tehdy ji jen porazila lounská Eva Fořtová a Radana Novotná. Někteří Jiřinu viděli úplně poprvé a jela pak tenkrát za tým Petřvald časovku družstev a i silniční závod, ten teda v barvách svého týmu Uničova.
Pak jsme objeli i etapový závod Tour de Feminin v Krásné Lípě, opět vlakem, kde měly i svůj etapák juniorky a tam jsme se mohli dívat na velké vzory v podobě dospělých žen. Pro nás to byly Češky Flašková, Víchová, Pekárková a další a nebo Slovenky Barilová, Ilavská, Pacová atd. Tam nás tenkrát oslovil Břeťa Usnul, který řekl, že Jiřka je pro něj výzva a chtěl by z ní udělat závodnici a připravit ji hlavně na časovky a mě by s ní vzal do týmu.
Tenkrát Břeťa tvořil velice nadějný tým pod sponzory Rostex Quantum. Ve Vyškově jsme měli ubytování, plat a já přidělené oddílové auto a s holkami jsme prožívali nádherné chvíle na soustředěních a velkých významných závodech. Vlastně jsme byli oba u prvních krůčků i následně jedné z nejúspěšnějších českých cyklistek silničářek Lady Kozlíkové, s kterou kamarádíme dodnes a rád sám za ní jezdím pro cyklistické rady.
Tak takto jsem se dostal vlastně k ženské silniční cyklistice.

 

Na chvíli fotbal
Poté se mé cesty s cyklistikou na chvíli rozešly. Sestra šla do Hradce Králové k týmu Konica a já k fotbalu. Nejdříve do Sigmy Olomouc, abych pak odcestoval do zahraničí do Kuvajtu do Al Arabic Sporting Club. Byl to krásný čas. Poznal jsem v této zemi spoustu dobrých přátel a zajímavých nebo významných lidí. Tým byl jedním z nejlepších, takže kromě toho, že jsme vítězili v místní lize a pohárech a dostali jsme se na audienci k Emírovi (králi), a k princi Kuvajtu, ale také jsme hráli mezinárodní soutěže jako AFC Champions League, Arabský pohár, kde jsme v Saudské Arábii obsadili třetí místo nebo jsme dokonce zvítězili v Galvském poháru klubů hraného tenkrát v Qataru.
Ale i tak za mnou opět přijela má sestra Jiřina a strávila měsíc na soustředění v těchto končinách. Jen tam nebyli moc na cyklisty připravení. Byly tam samé tříproudové silnice, tak si našla jeden 5 km okruh a jezdila jej pořád dokola, až se jí z toho za chvíli točila hlava. Tímto jsem díky mé sestře vlastně ani já nepřestal mít kontakt s ženskou cyklistikou a pozorně jsem vše sledoval, jak se dalo.

 

 

Zpět k cyklistice
Když jsem se vrátil domů, šel jsem rovnou pracovat k Jiřímu Ženíškovi do týmu Ed Systém ZVVZ. Byl to tenkrát tým druhé divize a v týmu byli nejlepší Čecho-Slováci. Valach, Svorada, Konečný, Tesař, Hruška, Benčík, Bílek, Andrle a další. Z tohoto týmu jsem šel do týmu PSK Whirpool Hradec Králové, kde byla opět parta výborných kluků v čele s trenéry a zde mi obzvlášť hodně sedl Ota Fiala, ze závodníků Dlouhý, Kozubek, König, Kubias a další.
V tu dobu se sestra začala rekreačně vracet k cyklistice a já ji opět začal pomáhat a pomocnou ruku jí tenkrát nabídl i tým Hradce, kde ji opravdu posunuli hodně vysoko.

 

Z cyklistiky k tiskárnám
Protože jsem si tenkrát z Kuvajtu dovezl svou ženu, Indku, ta však pracovala v Olomouci ve firmě Grapo, což byla firma zabývající se výrobou velkoplošných digitálních UV tiskáren a žena bydlela v mém rodišti Střeň u mého táty a já v Hradci Králové a jezdil po světě po závodech, tak bylo logické, že se jednoho dne musím vrátit do Olomouce.
V tu dobu v Grapu hledali servisního technika na tyto tiskárny a potřebovali, aby mluvil i anglicky. Protože jsem se ve škole učil “držet nářadí“ a anglicky jsem uměl, tak jsem se o práci ucházel. Začátky byly složité, takto velikánský tiskařský stroj jsem viděl poprvé v životě, ale měl jsem skvělé kolegy, kteří mě vše naučili a v tomto oboru jsem zůstal dodnes.
Protože mi však cyklistika chyběla a zároveň to byla má srdcová záležitost, tak jsem začal jezdit se sestrou opět na závody. Nejdříve na ty Elite, kde završila svou kariéru celkovým vítězstvím v Českém poháru, později pak na ty amatérské a Masters a sám jsem se rozhodl spoluobnovit závod ve Sřeni pod názvem O POHÁR VESNICE STŘEŇ “Cyklokros trochu jinak“ (https://www.stren-cyklokros.cz/), kde postupně stály na startu všechny cyklistické legendy z dob minulých, ať už to byl například Tesař, Hruška, Svorada, Konečný, Valach, Kulhavý, Kaňkovský, Raboň, Kreuziger a mnoho dalších a závod nám jeden rok komentovala i slavná tehdejší osobnost Robert Bakalář. Byla to sranda pro všechny a den před tím i závod. Byl to doslova závod kolem hnoje, kde na startu stáli hobby závodníci vedle těch nej cyklistických hvězd.
A právě na základě tohoto závodu mě tenkrát kontaktoval bývalý vynikající cyklista Igor Sláma, jestli bych nepomohl jeho dceři dostat se do zahraničí, že to jistě dokážu, když znám ženské prostředí a dokonce pořádám tento závod.

 

Ženská cyklistika
Pomoc v cyklistice beru jako poslání. A proč k tomu takto přistupuji? Když jsem začínal v Kuvajtu, pomohlo mi tam spoustu lidí, z kterých se pak stali mí přátelé. Když jsem po vyjednávání smlouvu konečně asi po třech měsících podepsal, tak jsem šel tenkrát za českým velvyslancem a za těmito kamarády a zeptal jsem se, co jsem dlužný. Oni odpověděli: „Nic, ale nezapomeň tuto myšlenku předávat dál, když ti někdo pomůže, pomož nezištně i ty a nezapomeň odkud jsi přišel.“ Tohle motto jsem posléze slyšel i od Brazilského fotbalového trenéra Lazaroniho i majitele Grapa. Tak proto se tohoto motta držím a dělám tak dodnes. Je uspěchaná doba, ale nezapomněl jem na ty slova tenkrát ani dnes a pomáhám nezištně, nic za pomoc nechci, dnes dokonce i některé lidi, týmy sám podporuji finančně nebo svým časem a jediná má odměna je jejich úspěch, poctivá práce, slušnost a poděkování, nezapomínat na tyto lidské hodnoty a to holkám vštěpuji dodnes. Proto i tenkrát jsem u Igora a jeho dcery neváhal ani minutu a prostě jen tak hledal cestu jak pomoci.
S Igorem i manželkou jsme si strašně sedli a navíc dcera měla dvě medaile z dráhy z ME i z MS z juniorské kategorie, takže vše šlo jednodušeji. Stálo to jen pár probdělých nocí než jsme se dostali k tíženému výsledku. Nakonec smlouvu podepsala u francouzkého týmu Vieana Futurocope, kde strávila 3 sezóny. Na základě toho se podařilo prosadit i Katku Hranaiovou do Švýcarska, kde nakonec skončila v týmu Bigla, jednu Češku na hostování do tehdy vznikajícího týmu Dolmans.
Navíc vznikl projekt Czech mix Team. Protože bylo jasné, aby se holky prosadily v zahraničí, musel si jich někdo nejdříve všimnout venku na závodech, případně udělat nějaký výsledek a pak měly šanci jít dál. Aby startovala reprezentace celoročně někde na závodech, to nebylo vůbec jednoduché, a proto tu Czech mix Team vznikl. Všichni jsme pro to byli nadšení a zapálení a hlavně všechny holky chtěly závodit v zahraničí. Byla tam tenkrát Berková, Šulcová, Hranaiová, Trefná, Chlumská, Kučerová, Bláhová, Lorencová, Hlubinková, Kyptová, Simonová, Macíková, Bartošová svezla se s námi i Jarmilka a spoustu dalších. Někdy se přidali i zahraniční závodnice jako Slovenky nebo Dánka, Holanďanka Mascha, která nám v dresu mix teamu vyhrála etapu na Tour de Feminin v Krásné Lípě.
V dalších letech opravdu začal fungovat i reprezentační tým a střídali jsme se na etapových závodech a pořád se někde závodilo. Dokonce Kyptová měla cenu v Něměcku, Trefná v Polsku a vyhrála etapu v Rusku, Šulcová naopak stála na stupínku v Rakousku a další krásné výsledky. Koordinátorkou byla Miluška Flašková Glave a s repre týmem jezdil i tým Hradce v čele s Otou a jeho realizačním týmem. Bylo to super.
Pak nás napadlo propagovat více ženskou silniční cyklistiku, tento sport, krásné holky a hlavně si přivydělat nějakou korunu, tak se zrodil nápad nafotit vlastní kalendář. Mělo to skvělý ohlas a kalendář se prodával. Byli jsme “nádherná“ parta lidí, co mají rádi cyklistiku a já, jsem se nikdy nepovažoval za žádného managera nebo něco podobného. Bylo to prostě poslání a má dobrovolná práce ze srdce, jen tak, prostě pomoc, do které stálo za to dát vlastní čas a peníze.
Člověk to dělal s láskou a srdcem, jako všichni, co v tu dobu byli u týmu.
A proč tento projekt se utlumil? Nechci to nějak dopodrobna rozpytvávat, nerad se vracím k nějakým křivdám, pořád se dívám dopředu, i když z minulosti se člověk může poučit.

 

Nejkrásnější léta v ženské cyklistice
Nejkrásnější léta v ženské cyklistice byly logicky se sestrou. Jednak to byla má sestra a navíc mě v té době ženská cyklistika hodně bavila. Holky jezdili na ty TOP závody ať už Vyškovské, nebo posléze Ústecké, v Itálii následně žily a měly italský tým s italským sponzorem. Ale i z té doby mi zůstalo nejvíce přátel. Byly a jsou to fajn lidi.
Naopak tím druhým obdobím bylo být bok po boku, vedle Pavlíny Šulcové “Šuliny“. Pavlína byla velice talentovaná bývalá lyžařka na běžkách. Brzké oťěhotnění a porod syna jí přerušil její sportovní kariéru na běžkách. Jenže Pavlína byla vždy velký sportovec a vrátila se ke sportu v podobě cyklistiky. Začala závodit na silnici a v MTB za tým Konica v Hradci Králové jako má sestra. Dokonce se tam potkaly a sestra na ni ráda vzpomíná, jak se učila na kole jezdit.
S Pavlínou jsem si užil mimo kolo, i v závodech. Byla vždy neřízená střela se spoustou energie. Chěla vždy hodně moc závodit a vyhrávat, ale vždy jen fér a dokázala ocenit sílu soupeřek. Byla a je to má veliká přítelkyně a v tu dobubyla výborná závodnice, obojživelník. Měla mužské přemýšlení a vidět ji na kole, byla radost. Uměla závodit i na horských kolech, na silnici, a když jsem jí jeden rok řekl ať zkusí cyklokros, dovezla si medaili z MČR i od tamtud. Prostě vždy, když jsme sedali do auta, řekla: „jedeme vyhrát.“ Když jsme tenkrát jeli společně na MČR v silniční cyklistice na Slovensko, kde porazila Martinu Sáblíkovu, byla v životní formě a povedlo se. V časovce byla třetí za Martinou a Jarmilkou.
Pavlína pak následně startovala i na MS, kde se jí start teda moc nepovedl, ale koketovala i s týmem Bigla. Ale tím, že měla dítě, nikam jít nemohla.
Každopádně cyklistika v jejím pojetí byla krásná a moc jsem si ji užíval na každých závodech.
Poslední náš závod byl opět MČR na Slovensku. Chtěla zase vyhrát. Tenkrát odjela Nikola Nosková ještě jako juniorka a Martina Sáblíková. Jelo se o druhé místo mezi ženami a byla tam tenkrát tuším Neckářová, Prudelová a ona. Noskovou pak dojely těsně před cílem. Pavlína neměla motivaci ani dokončit a nakonec obsadila čtvrté místo. A protože se neprobojovala na tehdejší MS do USA, tak s cyklistikou skončila. Já si to tajně tenkrát obrečel i jako chlap.
Naopak dnes jsem rád. Když se s Pavlínou navštěvujeme a voláme si, je to jeden z lidí, kteří mi tehdejší pomoc zdarma vrací svou přítomností a vlídným slovem: “Děkuji ti, co jsi pro mě vše v minulosti udělal a jen tak.“ Tohle je pro mě to největší ocenění, které se rovná zlatu a nebo těm největším pohárům světa. Tenkrát jsem si chtěl splnit sen, aby se Česká republika pokusila v ženách vybojovat místo na OH do Ria. Tenkrát byly výborné holky a kdyby se více jezdilo po závodech, třeba by to dopadlo… Jenže to nedopadlo a nikdo nejel. Já jsem si však řekl, že na OH pojedu. No původně jsem si myslel, že s Pavlínou, ale nakonec jsem si splnil sen v podobě OH jako divák. Rio bylo nádherné a právě Terka Trefná tam byla u týmu, tuším jachtařů, v jiné roli než jako závodnice a syn od mého strýce Mirek Vraštil junior byl v týmu veslařů, takže jsem to měl i s atmosférou českých reprezentantů.

 

Cyklistická přestávka
Pak jsem se na chvíli odmlčel. Přišla výměna generací a bez těchto holek a Pavlíny, už to nemělo ten náboj, i když dodnes tam byla spousta šikovných závodnic a ženskou cyklistiku jsem stále sledoval.
Navíc jsme založili svou rodinnou firmu, kde vyvíjíme, vyrábíme a prodáváme velkoplošné UV LED digitální tiskárny šité zákazníkům přímo na míru do celého světa. (www.effetec.com)

 

 

Návrat
Po této kratičké odmlce jsem se nechal přemluvit na jeden reprezentační výjezd s juniorkami do Belgie. Tam jsem potkal Veroniku Jandovou. Ve Verče jsem viděl to odhodlání závodit, pracovat, dřít pro úspěch, a to se mi posléze potvrdilo. Veronika potvrdila své kvality na ME, ale hlavně na MS v Insbrucku v silničním závodě, kde jednoznačně s Ruskou dělala závod, jen je škoda, že jí to nedopadlo s lepším výsledkem. Na tom základě se navázala spolupráce s německým týmem Divas a za pomoci svazu a lidí, kteří jí fandí, se Verču podařilo umístit v UCI WWC Týmu ve Švýcarsku. Nejdříve tam byla na delší pobyt a když se oficiálně založil tento tým, byla vybrána trenérem Adamem jako základní kámen týmu. Tým je směsice národností a je tam společně s Veronikou i Slovenská závodnice Tereza Medveďová a jsem rád, že Veronika je v tomto týmu velice spokojená, což je základ úspěchu, pohoda v týmu.
Co je pro mě příjemné, že z minulosti mám v tomto sportu hodně výborných přátel, a tak jako já, rádi holkám jen tak pomohou. I když najdete v cyklistice i lidi, kteří nejsou úplně takoví a právě naopak dokáží zneužít situace, ale tito lidé do sportu nepatří a naštěstí, těch je méně.

 

Korona vir
Aby se české závodnice prosadily v zahraničím pelotonu nebo týmech, chce to obrovské odhodlání chtít něco dokázat, chtít si jít za svým snem a je to kus tvrdé práce, bez toho to nejde a navíc říkám, že důležitá je i pokora k soupeři a lidem, které je touto cestou vedou. Bez toho to dle mého názoru jednoduše nejde.
Nyní celý i ženský cyklistický peloton zastavil koronavir, ale věřím, že cyklistická kola se opět roztočí a holky se vrátí zpět do balíku.
Pro české holky je kus cesty, aby se právě do světového pelotonu dostaly, a když dostanou, tak aby se prosadily. Nicméně můžou mít vzory a příklady, že to jde, ať už to byla naříklad ta nejvýraznější Lada Kozlíková nebo na dráze Jarmila Machačová, dnes Nikola Nosková, tak určitě v časovkách i Martina Sáblíková. Ale i ta již zmiňovaná dřívější generace, jako byla například Miluška Flašková, Šárka Víchová, Kristýna Obručová, Eva Fořtová a další, tak věřím, že přijdou i další, které budou mít prostě chuť se o to vše poprat a půjdou si za svým snem a cílem. A když mě poprosí o radu nebo jen tak o drobnou pomoc, rád jim pomohu jako všem. Protože pro mě je cyklistika srdcová záležitost a mé životní poslání vracet cyklistice, co mi na začátku dala, a když můžete pomůžete, je nutné nejen brát, ale i dávat.

 

Pavlína ŠULCOVÁ (VAŠKOVÁ) o mě napsala:

„Michal brácha Frantík, člověk, který řekne, že postaví hrad a on je opravdu ten, který zařídí jeho stavbu s nedobytným opevněním! Těžko shrnout slova o naší spolupráci (nerozlučném přátelství) do pár řádků. Jak vše začalo? Můj návrat po narození syna Františka se začínal mílovými kroky přibližovat naplnění a tu a tam na mě blikala zpráva na massengeru od neutichajícího pana Frantíka😉. Dlouho jsem odolávala, ale jelikož mi silniční závody zapadly do tréninkového plánu, nedalo mi spaní a Michala jsem kontaktovala. Tím začalo až neuvěřitelné přátelství, které doufám zakončí pouze poslední jev našich životů. Díky Michalovi a jeho firmě Effetec jsem mohla zažívat ty nejkrásnější chvíle tím, co Vás v životě naplňuje. Kdybych mohla zmínit ještě dvě jména, které mi do cyklistického života daly mnoho, tak Paja Sipita Svoboda a Ota Fiala. Samozřejmě děkuji celé své rodině, která mně umožnila prožít krásný kus života. Díky tati a mami!!!“